Milostný dopis designu na úsvitu post-AI éry

Kamkoli se v poslední době podívám, slyším tichou obavu, že design končí.

Protože umělá inteligence dnes dokáže během několika vteřin vygenerovat vizuální artefakty – rozhraní, loga, obrazy, animace, celá videa –, převládá předpoklad, že obor designu bude zautomatizován a zanikne.

Dívám se na naprosto stejný horizont a vidím pravý opak. Věřím, že stojíme na prahu nejpozoruhodnějšího okamžiku pro design za celý náš život.

Abychom pochopili proč, musíme poodstoupit od šumu přítomného okamžiku a položit si základní otázku. V průběhu let, kdykoli jsem seděl s jinými designéry, to byla otázka, kterou jsem vždy pokládal nejraději:

„Co je pro tebe design?“

Je to zdánlivě jednoduchá otázka, a přesto často vyvolá dlouhé, přemýšlivé ticho.

A důvod toho ticha má pramálo společného s jednotlivci v místnosti. Souvisí s tím, jak se odvíjí lidský pokrok a inovace.

Z popela dějin k vlnám technologií

Lidský pokrok se pohybuje ve velkých inovačních vlnách. Kdykoli nový průlom promění způsob, jakým vyrábíme věci, nastává přirozený okamžik úžasu a nejistoty, než objevíme nové příležitosti, které nám otevírá.

Vezměme si jako příklad první průmyslovou revoluci. Zpočátku se zdálo, že přechod od ručně vyráběných artefaktů k mechanické masové výrobě ohrožuje tradiční řemeslo. Industrializace však design neumenšila; pozvedla jej a formalizovala jako moderní disciplínu.

Sériová výroba otevřela mimořádnou novou příležitost: protože předmět nyní mohl vznikat ve velkém měřítku pro miliony lidí, bylo možné promýšlet tvar, fyziku materiálu, ergonomii a hospodárnost prostředků společně jako jedinou ucelenou filozofii.

Ještě výmluvnější je to, co se stalo, když moderní design nalezl svůj nejhlubší smysl ve dvacátém století. Velký průmyslový design si často spojujeme s obdobími korporátního blahobytu, ale jeho nejtrvalejší myšlenky byly vykovány v popelu světových válek.

V Německu po první světové válce usiloval Bauhaus o obnovu společnosti spojením umění, řemesla a průmyslu, aby každodenní život mohl nést důstojnost a krásu.

O generaci později, po druhé světové válce, bylo toto přesvědčení posunuto ještě dál na Hochschule für Gestaltung v Ulmu. Myslitelé v Ulmu, založeném po éře okázalých spektáklů a manipulace, věřili, že design musí stát na jasnosti a pravdě. Funkcionalismus pro ně byl etickým závazkem: předměty existovaly proto, aby byly poctivé, racionální, systémové a ohleduplné k lidskému životu.

V témže okamžiku, jen přes Alpy, povstávala ze svých vlastních trosek poválečná Itálie s omezenými zdroji a zničenou infrastrukturou. Přesto se z tohoto popela zrodila La Ricostruzione – exploze designérské inteligence, v níž generace milánských architektů-designérů čelila nedostatku humanismem, intelektuální odvahou a radostným experimentováním.

Porovnejte tuto historickou hloubku s tím, co se stalo, když v uplynulých dvou desetiletích dorazila softwarová vlna. Software expandoval rychlostí, jakou dějiny lidstva dosud nezažily, a na rozdíl od dřeva, oceli či skla nenesly digitální výtvory žádnou fyzickou tíhu ani odpor materiálu.

V této zlaté horečce expanze vstoupil svět softwaru do období tvůrčí anarchie. Bez fyzikálních zákonů nebo sdílených filozofických kořenů, které by disciplínu ukotvily, přijala každá organizace svůj vlastní výklad toho, co „design“ znamená, aby vyhovoval její vlastní struktuře a tempu.

Několik vzácných technologických institucí uchovalo klasickou linii designu jako konstrukční duši produktu. Jinde, pod prostým tlakem na škálování v rychle se digitalizujícím světě, byl design často zúžen na vysokorychlostní dílnu na replikaci povrchů.

Takové vlny v dějinách přicházejí a odcházejí a je to naprosto přirozené. Každý technologický rozmach se nejprve šíří opakováním, než dozraje ve filozofii.

To, co dnes umělá inteligence uzavírá, je zkrátka jen ona přechodná vlna replikace povrchů. A tím vyklízí jeviště, aby se design mohl vrátit k tomu, čím ve svém jádru vždy byl.

Duše pod povrchem

Pokud design není stylingem povrchu, co to tedy je?

Ve svém archetypu – z latinského designare, vyznačit, dát tvar záměru – je design sňatkem lidského smyslu a konstrukční pravdy.

Většina lidí dělá tu chybu, že si myslí, že design je to, jak věc vypadá – jako by designér dostal do ruky hotovou krabici s prosbou, aby ji udělal líbivou. Jenže design není jen to, jak věc vypadá a jak působí. Design je to, jak to funguje.

Naučil jsem se to v prvních letech na škole designu z knih Bruna Munariho – designéra, který mě ovlivnil víc než kdokoli jiný.

V knize Da cosa nasce cosa Munari odmystifikoval akt tvoření pomocí toho, co nazval metodologia progettuale, když proces navrhování slavně přirovnal k něčemu tak prostému, jako je vaření hrnce zelené rýže. Pro Munariho nebyl design nikdy svévolným zábleskem stylingu; byla to tichá, radostná inteligence rozložení problému na základní ingredience, pochopení jejich povahy a ponechání, aby se jedna věc přirozeně zrodila z druhé. Jakmile ovládnete metodu, představivost už není chaosem – je osvobozena.

Když se touto optikou podíváte napříč historií našeho řemesla, nejvíce mě dojímá, kolika různými způsoby lze tuto pravdu ctít. Designéři, které jsem v průběhu let miloval a studoval, měli na povrchu často radikálně odlišné mentální modely, a přesto pod ním sdíleli naprosto stejné přesvědčení.

Uvažte, jak morální jasnost ulmské školy rozkvetla v práci Dietera Ramse ve společnosti Braun. Ve své přelomové úvaze Omit the Unimportant mluvil Rams o odčítání jako o aktu úcty k lidské mysli – o odstranění vizuálního šumu a samoúčelné ornamentiky, aby to podstatné mohlo konečně promluvit.

V poválečné milánské tradici se přísnost naopak snoubila s pamětí, svobodou a poezií. Architektky jako Gae Aulenti připomínaly modernímu světu, že design nemůže žít ve vakuu; musí rozmlouvat s historií, kontextem a kulturní kontinuitou.

Po jejím boku přistupovala Cini Boeri k designu jako k činu lidského osvobození. Ať už ohýbala jedinou monolitickou tabuli skla do průhledného křesla, nebo si představovala nekonečný, ohebný pás polyuretanového sezení, který by se přizpůsobil jakékoli místnosti, Boeri věřila, že předměty existují proto, aby lidem dávaly autonomii a radost, nikdy proto, aby jim diktovaly, jak mají žít.

Táž humanistická jiskra tančí v díle Philippa Starcka, kde předmět denní potřeby nevstupuje do místnosti jen jako funkční nástroj, nýbrž jako postava v lidském příběhu – nesoucí vtip, náklonnost a kulturní paměť.

Byl to Hartmut Esslinger – s nímž jsem měl to štěstí se alespoň krátce setkat –, kdo tento most evropské důslednosti a lidské vřelosti přenesl přímo ke zrodu osobních počítačů. Esslinger se postavil chladnému dogmatu, že forma pouze následuje funkci, a trval na tom, že „forma následuje emoci“ – že technologie si své místo v našem životě zaslouží teprve tehdy, když se propojí s tím, co cítíme.

Právě z těchto základů vyrostla snaha o materiálovou nevyhnutelnost, která definovala desetiletí práce Jonyho Ivea – tiché odhodlání posouvat hliník, sklo nebo křemík k takovým tolerancím, kde hranice mezi vnitřním inženýrstvím a vnějším tvarem zcela mizí, a rozšiřovat péči i na neviditelné nitro stroje.

Někteří pozorovatelé hledí na dnešní dobu a připadá jim ironické, že řemeslník, který strávil třicet let zdokonalováním fyzického minimalismu v nejprivilegovanější hardwarové svatyni na světě, nyní vkročil přímo na hranici umělé inteligence.

Já v tom nevidím vůbec žádnou ironii. Vidím instinkt skutečného designéra: když přichází nová epocha, nesedíte v muzeu a nehlídáte včerejší nádobu. Vykročíte přímo do nových příležitostí před námi, abyste objevili, jak fungují, a vtiskli jim lidskost.

Zdrženlivost, osvobození, paměť, poezie, emoce, nevyhnutelnost. Na povrchu by tyto přístupy nemohly vypadat odlišněji. Přesto jsou ve svých základech jedním a týž.

Žádný z těchto myslitelů nikdy neodděloval povrch od podstaty. Každý z nich začínal filozofickým pohledem na lidský život, zkoumal povahu svého média z prvních principů a byl autorem celku.

Materiálová pravda a věčný zákon modularity

Kdykoli začíná nová éra, design rozkvétá v okamžiku, kdy myslitelé přestanou napodobovat staré médium a začnou objevovat skutečnou fyziku toho nového.

A napříč dějinami, kdykoli se designéři snažili přinést špičkové řemeslo v univerzálním měřítku, obraceli se k témuž prvnímu principu: k modularitě zrozené z materiálové pravdy.

Když v devatenáctém století Michael Thonet experimentoval s bukovým dřevem ohýbaným v páře, viděl v tom víc než jen techniku ohýbání dřeva. Ve své slavné kavárenské židli vymyslel modulární systém šesti standardizovaných organických dílů, díky němuž se do jediné bedny vešlo třicet šest židlí, které bylo možné přepravit přes oceány a kdekoli smontovat pomocí obyčejných šroubů místo lepidla. Spojil fyziku materiálu, modulární jednoduchost a globální dosah do jediného designérského činu.

O století později udělali Charles a Ray Eamesovi totéž s průmyslovými materiály poloviny dvacátého století – vzali tvarovanou překližku, sklolaminát a drátěnou síť a proměnili tovární tolerance v předměty trvalé vřelosti pomocí zaměnitelných skořepin, podnoží a modulárních úložných architektur, vedeni touhou přinést „to nejlepší pro co nejvíce lidí za co nejméně.“

Stejné odmítnutí napodobovat minulost definovalo i Annu Castelli Ferrieri v Miláně. V době, kdy svět odmítal plast jako levnou náhražku dřeva či kovu, se ptala, čím chtějí vstřikované polymery být samy o sobě. Její odpověď – ony ikonické kulaté, do sebe zapadající kontejnery Componibili, které se skládají a vrství bez jediného šroubku – proměnila skromný syntetický materiál v nadčasovou modulární architekturu.

Naprosto stejný zákon vidíme v demokratických systémech IKEA a snad v nejčistší podobě v kostkách LEGO.

Proč zůstala skromná kostka LEGO jedním z největších tvůrčích nástrojů v dějinách lidstva? Protože její modularita je řízena neviditelnou, nekompromisní přesností. Protože fyzikální pravidla toho, jak se dvě kostky setkávají, jsou přesná na mikron, lidská představivost nad nimi získává naprostou svobodu.

Na modularitě či systémovém myšlení v designu není nic nového. Porozumět rodícímu se materiálu své doby – a zformovat jej do poctivého modulárního systému řízeného jasnými zákony – bylo vždy způsobem, jakým se lidský vkus škáluje do celého světa, aniž by ztratil svou duši.

Těm, kteří vidí věci jinak

Právě proto mě úsvit post-AI éry naplňuje takovým optimismem.

Napříč dějinami vzkvétalo každé velké designérské hnutí v okamžiku, kdy technologický průlom odstranil omezení předchozí éry.

Ohýbání v páře osvobodilo Thoneta od limitů vyřezávaného dřeva; tvarovaný sklolaminát uvolnil ruce Eamesovým, aby tvarovali formu kolem lidského těla; polymery umožnily Castelli Ferrieri vynalézt nové modulární architektury; přesné frézování osvobodilo Ivea, aby rozpustil hranici mezi vnitřkem a vnějškem stroje.

Dnes umělá inteligence odstraňuje to největší omezení ze všech: bariéru mezi představou o tom, jak by něco mělo fungovat, a jejím uvedením v život. Tím, že nás osvobozuje od mechanického opakování povrchů, umožňuje designu vrátit se k jeho nejvyššímu poslání.

Design opět není to, jak věc vypadá. Design je to, jak to funguje.

Když tyto staré hranice mezi představivostí a realitou padly, mají designéři svobodu formovat nejen povrch zážitku, ale celý živý systém pod ním – a přinášet světu skutečný design v měřítku a věrnosti, o jakých jsme dříve mohli jen snít.

Vzpomínám si, jak jsem před několika lety seděl v publiku na konferenci Figma Config, když na pódiu stál Brian Chesky a mluvil o tom, proč budoucnost technologií patří designérům, kteří převezmou vedení. Nedávno Y Combinator zopakoval přesně tuto výzvu celému startupovému světu: „Potřebujeme více zakladatelů z řad designérů.“

Proč tato výzva právě teď zní odevšad? Protože když technologie učiní stavění bezbřehým, rozhodující kouzlo produktu už nespočívá jen v samotné hrubé mechanice.

Spočívá ve vkusu, empatii, systémovém myšlení a filozofické jasnosti. Je to schopnost stát na průsečíku technologií a svobodných umění, starat se o neviditelné nitro skříně a představit si, jak by něco mělo doopravdy fungovat pro lidi.

Tento okamžik patří těm, kteří přemýšlejí jinak.

Patří těm bláznům – nepřizpůsobivým, rebelům, potížistům, kulatým kolíkům ve čtvercových otvorech. Těm, kteří vidí věci jinak.

Nemají v lásce šablony a nemají zájem opakovat status quo. Můžete je citovat, nesouhlasit s nimi, oslavovat je nebo zatracovat. Jediné, co udělat nemůžete, je ignorovat je. Protože oni jsou těmi, kdo se ptají proč. Oni jsou těmi, kdo mají vlastní úhel pohledu. Oni jsou těmi, kdo posouvají lidstvo kupředu.

Jen designér se dokáže podívat na příležitosti nového věku, procítit, co znamená být v něm člověkem, a zformovat něco tak poctivého, tak soudržného a tak nevyhnutelného, že se divíme, jak jsme bez toho vůbec kdy mohli žít.

Plátno nového století je dokořán otevřené.

Zůstaňte hladoví. Zůstaňte pošetilí. A nechte Dobrý Design utvářet to, jak bude fungovat budoucnost.